Autor: Petra Katovská
Tiskárny jsou výstupní zařízení sloužící pro výstup údajů z počítače. Prostřednictvím tiskárny je možné data uchovaná doposud v elektronické formě vytisknout (nejčastěji na papír).
Při zadávání tiskových zakázek můžeme narazit na různé tiskové technologie. Každá se však hodí pro jiný druh zakázky. Základní rozdělení se dělí jednotlivé technologie tisku do čtyř skupin:
rozumíme tím takový způsob tisku, kdy tisknoucí místa jsou na tiskové formě vyvýšena nad úroveň míst netisknoucích. Laicky by se tento způsob tisku lze přirovnat k razítku. Může se stát, že tisková forma netiskne přímo na potiskované médium, ale tištěný motiv se nejprve obtiskuje na přenosový válec a odtud teprve (nejčastěji) na papír. Tomuto způsobu se říká nepřímý knihtisk. Určitou speciální variantou tisku z výšky je flexotisk.
pod tímto pojmem chápeme tisk z výšky, vynalezený Johanem Guttenbergem. Dnešní knihtisk je zpravidla z pevné tiskové formy. Knihtisk je obzvláště vhodný pro jednobarevný tisk (nejčastěji černou barvou), například potisk obálek, tisk vizitek a podobně. Možnosti a uplatnění knihtisku v poslední době klesají, i když je tato technologie v některých jednotlivých případech cenově výhodná. Působnost knihtisku se pomalu přesouvá do speciální polygrafické oblasti tou je například zhotovení výseků zejména pro účely obalové techniky, částečně v reklamě a propagaci.
Je formou tisku z výšky, používá se k potisku obalů (karton, hliníková fólie, polyetylen), ale nejen tam. Flexotisková forma je ze speciální gumy a je natažená na flexotiskový válec. Výroba těchto forem je speciální disciplína mimo jiné proto, protože forma se po natažení na tiskový válec zdeformuje, a to tím více, čím větší je výška, o kterou tiskové segmenty vystupují z tiskové formy. Tato deformace je rovněž závislá na průměru flexotiskového válce (menší průměr válce = větší deformace). Proto se také flexotiskové formy velmi často dodávaly rovnou v podobě hotového válce.
je tiskový postup, při kterém jsou tisknoucí místa na tiskové formě pod úrovní míst netisknoucích. U tohoto způsobu tiskové techniky je tomu přesně opačně než u tisku z výšky. Tisková místa jsou zaplněna řídkou barvou a při tisku dochází k převzetí barvy potiskovaným materiálem, ponejvíce papírem. K fixaci barvy na papír dochází odpařením těkavých rozpouštědel. Podobně jako u knihtisku existuje také nepřímý hlubotisk. Podle typu formy může být hlubotisk plochý nebo rotační.
Klasický hlubotisk má pravidelné stejně velké tiskové body (rozumíme tím plošnou velikost na tiskové formě), které se liší pouze hloubkou.Při přenosu na potiskovaný materiál potom hlubší body vytvoří větší tiskový bod než body méně hluboké. Autotypický hlubotisk má naopak všechny body stejně hluboké, ale odlišné v plošné velikosti.
je v současnosti asi nejrozšířenější tisková technika. V případě tisku z plochy se nevyužívá různé výšky tisknoucích a netisknoucích míst na tiskové formě, ale rozdílných chemických vlastností tisknoucích a netisknoucích míst v jedné ploše. Principem tisku z plochy je odpuzování mastnoty a vody. Tisknoucí místa nějakým způsobem přijímají tiskovou barvu, netisknoucí místa ji odpuzují.
Ofsetová tisková deska je potažena hydrofobní vrstvou. Při expozici desky je tato vrstva odleptána z míst, která nemají tisknout. Při tisku se tisková deska nejdříve namočí. Voda se usadí pouze na netisknoucích místech. Poté se deska potká s barevníkem a barva ulpí na desce jenom na suchých místech.Pak se takto vzniklý obraz přenese přes gumový válec na papír.
Ofsetový tisk je schopný tisknout i jemné detaily i na méně kvalitní papír než knihtisk. Ofsetová tisková deska se vždy upíná na válec, jde tedy o rotační technologii. Ofsetové stroje se dělí na stroje pro tisk na jednotlivé archy a stroje pro tisk na nekonečný papír (dodávaný v rolích).
Za ofset lze označit i současnou digitální technologii, při níž se na hladkém válci tvoří forma pomocí elektrostatického náboje, který buď přijímá nebo odpuzuje barvu.
Pod pojmem suchý ofset se skrývá ofsetová technologie pracující bez pomocí vody. Tisková deska je potažena vrstvou, na které se barva nedrží. Při expozici desky se v místech, která mají tisknout, vrchní vrstva odstraní (nejčastěji vypálením laserovým paprskem), čímž se odhalí vrstvy spodní, která ofsetovou barvu přijímá. Nevýhodou suchého ofsetu je vznik malých částeček prachu, které se olupují z tiskové desky na pomezí tisknoucích a netisknoucích míst. Tyto částičky prachu se projevují malými bílými místy v tištěném obrazu.
je tisková technika založená na protlačování barvy průchodnými místy obrazové šablony. V současnosti se nejvíce používají dva typy sítotisku. Jednak je to konvenční způsob, kdy je průtisková šablona kontaktně přiložena na potiskované médium a přes ni se ručně, mechanicky nebo automaticky pohybuje stěrač. Druhý způsob se nazývá modifikovaný a pracuje s pevným stěračem. Barva se protlačuje tak, že se pohybuje celá sítotisková forma, včetně tlakové desky s naloženým potiskovaným materiálem. Existuje ovšem i rotační sítotisk, kdy se potiskované médium pohybuje mezi dvěma válci, z nichž je tvořen sítí a uvnitř něj je pevný stěrač.
Sítotisk je možno rozdělit na další obory činností, a to na sítotisk jako produkční tiskovou techniku (serigrafii, což je umělecká forma sítotisku, kde je vždy nějakým způsobem přítomna ruka výtvarníkova, ať při tisku či při konečném dotváření výsledku) a na oblast filmového tisku, který slouží téměř výhradně k potisku látek v textilním průmyslu.
Subtraktivní barvy – při soutisku všech barev by měla vyjít černá barva. Aditivní barvy při soutisku všech barev se vytiskne bílá barva.
Standardní tiskárny tisknou pouze dvě úrovně intenzity barvy na jeden bod, tj. bez kapky nebo s kapkou. K dosažení 256x256x256 to je 16.7 mil odstínů pomocí 3 barev je zapotřebí aby jedna barevná buňka se skládala ze 16x16 bodů = 256 bodů což znamená, že každý z 256 odstínů barvy lze na této ploše realizovat. Tedy užitečné rozlišení barevných tiskáren se snižuje na jednu šestnáctinu.
C-RET tiskne ve čtyřech úrovních pro jednu barvu a jeden bod (Bubble Jet tiskárna HP DeskJet 850C). To znamená že C-REt řídí množství inkoustu od 0 do 3 kapek. Při tisku CMY (Cyan – azur, Magenta – purpur a Yellow – žlutá) lze vytvořit 33=27 odstínů barev (6 primárních, 12 sekundárních a 8 složených). Pro CMYK (+ blacK – černá) lze dosáhnou 39 barevných kombinací (6 tmavých a 6 světlých primárních, 12+12 sekundárních a 3 stupně šedi). Tedy lze vytvořit 43=64 pravých barev, to znamená, že k vytvoření 16,7 mil odstínů je zapotřebí buňka o velikosti 9x9 bodů. Na této ploše tedy každá barva může vytvořit 256 sytostí.
Pro HP tiskárny existuje ovladač ColorSmart, který stránku analyzuje a pak stanoví nejvhodnější způsob tisku s optimalizací barev jak pro texty, obrazy tak i pro grafiku. Tato technologie používá pouze pigmentový inkoust. Je to roztok mikročásteček plastiku v transparentním nosiči a je vlastně analogií toneru laserových tiskáren. Tento inkoust řeší i problém recyklovaného papíru, který velmi vpíjí a tím klesá intenzita barev. Pigmentový inkoust se usazuje jen na povrchu a tím klesá spotřeba inkoustu a tisk je ekonomičtější.
Inkoustová tiskárna tiskne pomocí inkoustu, který je stříkán na papír. Inkoust bývá umístěn v malé nádržce, jež se pohybuje společně s tiskovou hlavou.
Kvalita tisku inkoustové tiskárny je silně závislá na použitém papíru. V případě kvalitního papíru je možné dosáhnout velmi kvalitního tisku (za cenu vyšších nákladů na tuto vytištěnou stránku). Barevný tisk bývá prováděn pomocí různobarevných inkoustů.
Inkoustové tiskárny poskytují vyšší rychlost tisku než tiskárny jehličkové. Jedná se o zařízení vhodná pro tisk běžných textových i grafických dokumentů. Jejich pořizovací cena dnes již není příliš vysoká. Jejich nevýhodou je však poměrně vysoká cena za vytištěnou stránku, která je dána cenou inkoustu a vyšší cenou kvalitního papíru.
Tisková hlava má rozlišení obvykle 600DPI nyní až 1440x720 DPI (Epson na speciální papír), Maximální počet trysek je 300 o průměru menším než 50um (obvykle 128 nebo 64 pro Č/B a 3 krát 64 nebo 32 pro barvy), frekvence 15kHz. Barevné tiskárny mají 3x64 trysek a dosahují rozlišení 300dpi.
Další možností vytváření proudu inkoustu je piezoelektrický princip.
Barevné inkoustové tiskárny pracují na stejném principu jako černobílé, ale tisk rastru se opakuje pro každou barvu zvlášť. Proto u barevných nelze kvalitu srovnávat s laserovou tiskárnou. Proces tisku dithering může dosáhnout místo 7 barev až 256 odstínů. Dosahuje se to tiskem velmi blízkých bodů. Tímto se ale snižuje rozlišitelnost tisku na polovinu (sléváním bodů).
Tiskárny se stále tryskajícím inkoustem se používají pro potisk zboží s nerovným povrchem (obaly).
Barevné inkoustové tiskárny mají nejlepší poměr výkon/cena ve srovnání s ostatními typy barevného tisku.
V tiskové hlavě jsou umístěny jehličky s elektromagnety. Ty jsou propojeny s elektronikou plochým kabelem. Z řídící elektroniky jsou přiváděny proudové impulzy, kterými jsou vystřelovány jehličky na základě tvaru tištěného znaku. V daný okamžik jsou přitlačeny k barvící pásce a za ní se nacházejícímu papíru. V současné době se používají vícejehličkové (9 – 24) – každé lince v rastru přísluší vždy jedna jehla. Znak je vytvářen pohybem hlavy zprava doleva v krocích, které odpovídají vždy jednomu sloupci v rastru. Některé pracují i s obousměrným tiskem. Platí, že kvalita tisku je tím větší, čím více jehliček je obsaženo v matici. Výšky znaků, vytvořené 9 a 24jehličkových tiskáren jsou stejné, 24jehličková hlava používá na znak více teček. Proto vytváří kvalitnější obraz.
Laserová tiskárna je zařízení určené zejména pro profesionální použití. Poskytuje velmi vysokou kvalitu (300–1200 dpi) i rychlost tisku (desítky stránek za minutu). Jedná se o poměrně drahé zařízení, ale cena za vytištěnou stránku bývá většinou nižší než u inkoustových tiskáren.
Při tisku laserové tiskárny jsou nejdříve znaková data zasílaná počítačem převáděna řadičem na videodata. Ta jsou zasílána na vstup polovodičovému laseru. Polovodičový laser vysílá laserový paprsek, který je vychylován soustavou zrcadel na rotující válec. V místech, kam tento paprsek na válec dopadne, dojde k vybití statického náboje, na který byl povrch válce předem nabit. Rotující válec dále prochází kolem kazety s barvícím práškem (tonerem), který je vlivem statické elektřiny přitažen k nabitým místům na povrchu válce. Papír, který vstoupí do tiskárny ze vstupního podavače, je nejdříve nabit statickou elektřinou na potenciál opačný, než jsou nabitá místa na válci. V okamžiku, kdy tento papír prochází kolem válce, dojde k přitažení toneru z nabitých míst válce na papír. Toner je do papíru dále zažehlen a celý papír je na závěr zbaven elektrostatického náboje a umístěn na výstupní zásobník. Rotující válec po otištění na papír prochází dále kolem sběrače elektrostatického náboje a čističe od toneru.
Nemají laser, ale soustavu elektroluminiscenčních diod (LED), které osvětlují válec. Válec je diodou osvětlován přímo a bočně. Boční osvětlení se musí protínat, aby mohlo být použito. Jinak je princip stejný jako u laserové tiskárny.
K Vasemu hodnoceni "sucheho ofsetu" Vam musim oznamit, ze se hluboce mylite, kdyz popisujete jeho nevyhodu v odlupovani castecek.....atd. Provozujeme bezvody ofset od r. 1998 a nic takoveho jsme nezaznamenali. Nase materialy jsme poskytli Vysoke skole chemickotechnologicke v Pardubicich, ktera je pouziva pro vyuku.
Suchy ofset je kvalitativne "Mercedes mezi Skodovkami".
Ma nevyhodu:
Vysledek ale stoji za to.